Historie
Nejstarší archeologické nálezy vypovídají o tom, že pobřeží Norska bylo osídleno již v období před 8.000 – 10.000 lety př.n. l. Osídlování vnitrozemí proběhlo později, přibližně okolo roku 3.000 př.n.l.
První dochované písemné zprávy o Norsku a jeho obyvatelích pochází již od řeckého cestovatele Pythease, který žil ve 4. stol. př.n.l. Ve 2. stol. n. l. římský historik Tacitus popisuje obyvatele severských zemí jako zdatné mořeplavce, organizované pod vedením kmenových vůdců. Hlavním zdrojem obživy tehdejších obyvatel byl lov, rybolov a chov dobytka. Na severu země byl rozšířen také chov sobů.
Známé období norských dějin spadá do 9. – 11. stol., kdy území osídlily germánské kmeny – Vikingové. Růst populace a nedostatek půdy vedl k loupežným výpravám směřovaným do Evropy a Atlantského oceánu. Koncem 9. století Vikingové osídlili Faerské ostrovy, Orkneje a Island. Kolem roku 985 založili první osady v Grónsku.
Do 9. stol. bylo Norsko rozděleno na malá území obývaná mnoha kmeny, z nichž některé byly od ostatních značně izolované. Překážkou mohly být vysoké horské štíty či hluboké fjordy a moře. Jiné kmeny se zatím sdružovaly a tvořily tzv. kmenové svazy. K prvnímu sjednocení Norska a nástupu královské moci došlo roku 872 za Haralda Krásnovlasého, o kterém se vypráví, že byl veliký tyran. Po něm vládl jeho syn Erik Krvavá sekera, který proslul vikingskými výpravami. Zemřel v Anglii. Po Erikovi vládl až do roku 960 Håkon Dobrý. Za jeho vlády byly upevněny norské právní kodexy. Potíráním pohanských zvyků a vnucováním křesťanství proslul další král, Harald Šedopláštník.
Nejznámější postavou vikingské doby však byl Olaf Tryggvason, který sjednotil celé norské území a to včetně odlehlých míst na severu. Jeho následovník Olaf Haraldson, později zvaný „Svatý“, se zasloužil o rozšíření křesťanství. Během 11. stol. se křesťanství rozšířilo téměř po celém území, ale politické poměry byly značně neuspořádané. V 11. – 12. stol. docházelo v Norsku k řadě povstání. Střety mezi králem, šlechtou, církví a svobodnými rolníky byly tehdy velmi časté. Zejména svobodní rolníci se bouřili proti zavádění nových daní. Období občanských válek skončilo až ve 13. stol., kdy se norské postavení upevnilo a jeho vzestup dosáhl vrcholu. Norští králové se zasloužili o připojení Grónska k Norsku a to roku 1261. O rok později byl k Norsku připojen také Island.
Počátkem 13 stol. se ve skandinávských zemí začali usazovat hanzovní kupci a řemeslníci, kteří přispívali k růstu obchodu a výroby. Avšak postupem času začali být drobní rolníci, rybáři a výrobci hanzou značně vykořisťováni. Samostatný norský obchod tak byl značně ochromen.
V roce 1319 se dcera posledního norského krále provdala za švédského krále a Norsko vstoupilo společně s Dánskem do personální unie, která trvala až do roku 1363. Ve 14. stol. postihla Norsko strašná morová epidemie. Během pouhých dvou let vymřely dvě třetiny všeho obyvatelstva. Země tak byla velice oslabená a nedokázala si udržet samostatnost. V roce1397 vstoupilo Norsko, Švédsko a Dánsko do tzv. Kalmarské unie. Norsko bylo nejzaostalejší zemí unie a značně podléhalo dánskému vlivu. A zatímco Švédsko vystoupilo z unie už v polovině 15.stol., závislost Norska na Dánsku stále rostla a v podstatě trvala až do roku 1814.
Za dob unie docházelo k četným povstáním. V roce 1537 proběhlo jedno z nejznámějších, zvané „hraběcí válka“. V tomto povstání katolická církev organizovala odpor proti luteránské reformaci zaváděné dánskou vládou. Povstání bylo násilně potlačeno a z Norska se stala bezprávná Dánská provincie.
Až do 17. stol. nemělo Norsko vlastní knihtisk a norsky mluvil jen prostý lid. V průběhu 17. stol. však přišlo období nového hospodářského vzestupu. V západní Evropě vznikla silná poptávka po norském stavebním dříví a tak byly v Norsku budovány první pily na vodní pohon. Rozšířil se i rybolov a vzniklo obchodní loďstvo. Během jednoho jediného století se počet obyvatel ztrojnásobil. V letech 1628 – 1641 byla vybudována norská armáda, která se postavila na stranu švédských feudálů při Dánsko – Švédských válkách.
V 18. stol. hospodářské oživení pokračovalo a to zejména díky rozšíření zahraničního obchodu. Hlavními vývozními předměty byly živočišné výrobky, ruda a dřevo. Rozvoj obchodu posílil norskou buržoazii. Tím vzrostl její politický význam a také zesílilo národností povědomí. Během 18. stol. docházelo k častým norským rolnickým povstáním, avšak nejvyšší úředníci byli Dánové, což velice prohlubovalo národní nepokoje. Již zmiňovaného roku 1814 se Dánsko, na základě Kielské dohody, vzdalo Norska ve prospěch Švédska. Island, Faerské ostrovy a Grónsko zůstaly Dánsku.
V unii se Švédskem mělo Norsko vlastní parlament, vládu, soudnictví i armádu. V roce 1905 byla dohodou uznána Norsku nezávislost a unie byla konečně zrušena. Roku 1906 byl norským parlamentem na trůn dosazen dánský princ Karel, který se jako Håkon VII. stal norským králem a vládl až do roku 1957.
Během 1. sv. války si Norsko udrželo neutralitu. Ve 20. letech byly k Norsku připojeny Špicberky, Medvědí a Bouvetův ostrov, ostrov Petra I. i ostrov Jan Mayen. I ve 2. sv. válce si Norsko snažilo zachovat neutralitu, ale neuhájilo ji. Německo napadlo Norsko 9. dubna 1940. Jeho hlavní snahou bylo získat Norsko pro spolupráci za pomoci Quislinga, který zastával funkci předsedy kolaborantské vlády. Jméno Vidkun Quisling se brzy stalo symbolem pro kolaboranty a zrádce. Naprostá většina Norů spolupráci s Němci odmítala. V zemi byl silný domácí odboj, na kterém se podílelo přibližně 40.000 dobrovolníků.
Po skončení války se vrátil král Håkon VII. a po jeho smrti ho vystřídal jeho syn Olaf V., který vládl až do roku 1991. V současné době vládne Norsku, jednomu z nejvyspělejších států Evropy, syn oblíbeného Olafa V., král Harald V.
Poznávací zájezdy do Norska pořádá hodně cestovních kanceláří, stačí si jen vybrat.
